Berta Krebsová: Historické pozadí autora a díla Tao te ťing (1970)

Berta Krebsová: Úvod

Historické pozadí autora a díla

Snad málokterý čínský mudrc je na Západě tak dobře znám a jeho dílo tolikrát přeloženo jako mistr Lao-c’ a kniha “O tao a ctnosti”, Tao te ťing. A přesto o jejich historickém pozadí víme tak málo, že to přivádí některé moderní badatele až k vážným pochybnostem o autentičnosti díla a historicitě autora. I ti, kdo jej pokládají za skutečně žijící osobnost, liší se v názoru na dobu, kdy žil, a tím i na stáří díla, jehož vznik kladou do rozmezí několika set let. Neboť podle starověkých údajů měl mistr Lao-c’ žít mezi léty 570–490 př. n. l., někteří badatelé však posunují vznik díla až do 3. stol. př. n. l., jiní je pokládají za ještě mladší. Existují i názory, že toto dílo není ani výtvorem jednoho autora, nýbrž pouhou antologií moudrých rčení, životních rad a naučení, jež byly později sebrány a vydány pod jménem Lao-c’ovým. Tak vznikly a jsou dodnes nedořešeny spory nejen o osobnost autora, ale i o charakter jeho díla, jež podle některých názorů netvoří kompletní myšlenkový celek, vyjadřující určitý vyhraněný světový názor, ale je pouhou kompilaci různorodých myšlenek, spojených více vnější než vnitřní souvislostí. Důvody, o něž jsou podobné názory opřeny, jsou ovšem z valné části také jen hypotézy, takže konečný závěr vyznívá v tom smyslu, že jak o autorovi, tak o vzniku díla neexistují žádné historicky pevně podložené doklady. Jediný historický údaj, o nějž se lze opřít, je záznam u čínského “Herodota”, historika S’-ma Čchiena (žil v létech 145–86 př. n. l.), v němž podává různé v jeho době dochované zprávy o životě mistra Lao-c’. Avšak i podle tohoto stručného životopisu se soudí, že sám historik měl o pravosti svých informací, v nichž se mísí “historie s legendou”, určité pochybnosti. Již samo jméno Lao-c’, Starý mistr, vzbuzuje podezření. Toto pojmenování není prý než “východisko z nouze”, neboť přízvisko “starý” (lao), znamenající též vzácný, důstojný, bylo prý obvykle dáváno všem legendárním a pololegendárním mudrcům. Také údaj, že ” Lao-c’ žil více než sto šedesát, podle některých dokonce víc než dvě stě let”, jak uvádí S’-ma Čchien, je pokládán za doklad legendárnosti této postavy.

Poslyšme proto, co o něm praví tento historik: “Lao-c’ se narodil ve vsi Čchü-žen, patřící do okresu Laj v obvodu Kchu v hrabství Čchu. Jeho rodinné jméno bylo Li, vlastní jméno Er, oficiálně se nazýval Po-jang, posmrtným titulem Tan. Zastával místo archiváře u dvora dynastie Čou…”

Z těchto konkrétních údajů by se ovšem se stejnou oprávněností dalo soudit, že je zde historik uvádí právě proto, aby jimi podepřel autentičnost mistra Lao-c’, nazývaného na jejich základě též Lao Tan. Vedle údaje, že byl archivářem u králů Čou, zaznamenává S’-ma Čchien i zprávu o návštěvě Konfucia, osobnosti historicky doložené (žil v létech 551–497), u mistra Lao-c’. Praví:

“Konfucius se odebral do Čou, aby se dotázal mistra Lao-c’, co soudí o ritech (pravidlech správného chování). Lao-c’ odpověděl: “Lidé, o nichž mluvíte (míní starověké ,svaté vládce’, vzory ušlechtilého chování), už dávno zpráchnivěli spolu se svým tělem a kostmi. Co z nich zbývá, jsou jen slova. A nadto: jestliže ušlechtilý muž dovede získat svou dobu, je vozen v kočáře; nemá-li přízeň doby, pohybuje se z místa na místo jako uschlý rákos hnaný větrem. Říká se, že dobrý obchodník tají své bohatství a tváří se, jako by nic neměl; že muž, jenž dosáhl plné ctnosti, tváří se navenek, jako by byl hloupý. — Zbavte se své pyšné domýšlivosti a nadměrných žádostí. Odložte svůj povznesený postoj a přemíru ctižádosti. Nic z toho vám nemůže být k užitku. To je vše, co vám mohu říci.” — Konfucius (zmaten) odešel. Svým žákům (pak) řekl: “O ptáku vím, že může létat, o rybě, že může plavat, o čtvernohé zvěři, že může běhat. Co chodí, lze chytit do léčky, co plave, lze chytit do sítě, co létá, lze zachytit šípem. Avšak o draku, který se vznáší k nebesům, nesen větrem a oblaky, nic nevím. Dnes jsem viděl mistra Lao-c’. Je jako drak.””

Tón této rozmluvy prozrazuje již vyhraněnou rivalitu mezi oběma mudrci a jejich naukami, což by mohlo nasvědčovat, že záznam je pravděpodobně až pozdějšího data. Neboť Lao-c’ zde ironizuje právě nejzákladnější principy konfuciánské školy, dodržování “obřadnosti”, rodinných vztahů a občanské loajality, zdůrazňování učenosti, “chytrosti” a mravní nadřazenosti vzdělance, onoho “ctnostného”, “ušlechtilého muže” (ťün-c‘), jak se později vyhranily u konfuciánců. S’-ma Čchien dále pokračuje:

“Lao-c’ pěstoval tao a ctnost. Učil, že člověk se má snažit skrýt a zůstat beze jména. Žil po dlouhá léta v království Čou. Když viděl, jak dynastie upadá, opustil zemi. Došel k pomeznímu průsmyku (Chan-ku). Strážce průsmyku jej s radostí přijal a řekl: “Pane, vidím, že hodláte odejít do ústraní. Nemohl byste předtím napsat knihu pro mé poučení?” Nato sepsal Lao-c’ spis o dvou dílech, něco přes pět tisíc slov, v němž vyložil zásady své nauky o tao a ctnosti. Pak odešel. Nikdo neví, kde skončil své dny… Lao-c’ byl mudrc, který toužil žít ve skrytosti…”

Posledními větami chce asi S’-ma Čchien naznačit, že bližší osudy mistra Lao-c’ jsou zahaleny temnotou. Naštěstí tu zůstává jeden pevný bod, dílo samo, a to — nezávisle na tom, zda vzniklo o několik set let dříve nebo později, zda je celé nebo jen zčásti dílem jednoho autora — působilo na vývoj čínského myšlení a na utváření čínské mentality nesmírně silně po řadu století a zůstává, aby svými myšlenkami mohlo působit i dnes. Smím-li zde vyslovit svůj názor, tedy se domnívám, že je to dílo velmi staré, především jeho první část, že podává ucelený názor na svět, že má dokonalou vnitřní logiku a až překvapující modernost.

____________

Název Tao te ťing je až pozdějšího data, z doby Chan (206 př. n. l.–220 n. l.), kdy byla řada klasických textů restituována. Původně, jako většina starověkých textů, nesla kniha pouze jméno svého původce. Slovo ťing znamená “posvátná kniha”, “morální kánon” (buddhisté později tento termín používali ve významu “sútra”).

Tímto titulem získal spis místo mezi “klasiky”. Počet slov se v různých vydáních liší. Například vydání Wang Piho (z 3. stol. naší éry) má 5683, jinde jen 5670 slov. Rozdělení do 81 kapitol má prý spojitost s magickým významem čísla 9 (devětkrát devět), znamenajícím totalitu. Dělení do dvou částí je starého data, původně se prvá část označovala Tao-ťing, druhá Te-ťing; prý proto, že první díl (mající 37 kapitol) začíná slovem tao, druhý slovem te. Domnívám se, že je zde i hlubší, obsahový důvod; prvá část podává základní poučky v oblasti filosofické, druhá část je jejich aplikací v praxi. To odpovídá i hledisku taoistické ontologie, v níž tao, základ a prapůvod všeho, se exteriorizuje a realizuje prostřednictvím své inherentní virtuální síly, te, “ctnosti”. Oba díly se liší i stylisticky: první je sevřenější, je psán velice striktním a koncízním stylem, druhý je konkrétnější, “mnohomluvnější”, některé kapitoly činí přímo dojem “komentáře” k příslušným kapitolám prvního dílu. I to je zcela logické, neboť většina kapitol druhého dílu se týká otázek společenských a soustřeďuje se na konkrétní otázky lidského společenství.

Překladatelsky byl pro mne přechod z prvního dílu do druhého velmi markantní, takže jsem se zpočátku dokonce domnívala, že jen první díl je skutečně autentický a druhý až jeho pozdějším rozvedením. Když jsem se to však snažila podepřít důkazy, našla jsem průkazných textových dokladů tak málo, že jsem tento svůj “dojem” musela odsunout do sféry pouhé “subjektivní domněnky”. Při posuzování textu je totiž nutno vzít v úvahu velkou pravděpodobnost jeho korupce, zpřeházení kapitol, možnost vynechání některých vět a slov, nebo naopak pozdějších interpolací, jak nasvědčuje i nestejný počet slov (od 5320 do 5722) v různých vydáních textu. Přesto se mi první díl jeví jako logicky koherentnější celek, v němž jednotlivé kapitoly na sebe navazují a myšlenkově do sebe zapadají (vstupní část jedné kapitoly bývá zpravidla rozvedením závěrečné části kapitoly předchozí, jak podrobněji ukazuji v komentáři k překladu). Také z hlediska celkové konstrukce tvoří vstupní kapitola jakýsi “úvod” k prvnímu dílu, neboť vyjadřuje v kostce všechny základní myšlenky nauky, jež jsou v dalších kapitolách postupně rozváděny až k závěrečné (37.) kapitole, která je jejich shrnutím a zároveň promítnutím do konkrétní roviny lidského soužití. Tím se tato kapitola stává i jakýmsi “úvodem” k druhé části spisu. Odmítám proto zcela názor těch badatelů, kteří pokládají Tao te ťing za pouhou “sbírku moudrých rčení”, i jejich tvrzení, že kapitoly byly původně řazeny zcela mechanicky podle určitého “slovního”, tedy zcela vnějšího pořádku (například že pasáže pojednávající o “nebi” byly řazeny k těm, v nichž se výraz “nebe” rovněž vyskytuje), stejně jako poněkud přijatelnějších teorií jiných, že šlo o řazení podle určitých tématických okruhů. To vede některé badatele k různým pokusům o nové řazení kapitol, v nichž se ve smyslu této hypotézy snaží “porůznu rozptýlené myšlenkové okruhy” spojit dohromady. Tato nová ražení jsou ovšem zcela závislá na subjektivním pojetí pořadatele a často daleko hrubším porušením a — jak dokládám v komentáři — i dalším “zatemněním” textu než předpokládané “porušení” původní. Tyto názory, stejně jako názory o enigmatičnosti textu, vznikaly snad i z toho důvodu, že Tao te ťing je svým obsahem i charakterem dílo zcela ojedinělé a od ostatních starověkých čínských textů podstatně odlišné. Na prvý pohled zarážející je již to, že se zde nevyskytuje jediná konkrétní osoba, celé dílo se pohybuje v obecné rovině, neboť “moudrý” nebo “vládce” zastupují pouze obecné pojmy. Není tu rovněž jediný dialog, obvyklá “naučná” forma v jiných spisech, není zde zachycena jediná událost, není tu ani jediná bajka, příměr, přirovnání, jimiž oplývá například mistr Čuang-c’, nejvýznamnější stoupenec a propagátor taoismu. Domnívám se, že i pro čínské literáty byl Tao te ťing dílem natolik odlišným, že zprvu zůstávalo nepovšimnuto a že teprve dík zpracování mistra Čuang-c’, který tuto nauku vtělil do obvyklé “klasicky čínské” literární formy, získalo svou popularitu. Snad i proto je jeho vznik posunován až do jeho doby (žil v létech 380–320 př. n. l.), to jest na konec 4. nebo začátek 3. století př. n. l., jak tvrdí řada západních badatelů. Možná že to vysvětluje i jeden z dalších důvodů, uváděný jako doklad pozdějšího vzniku díla, že totiž v nejstarších čínských textech není Tao te ťing přímo citován, a pokud nacházíme citace, většinou nejsou v autentickém znění, ale v interpretaci nebo volném podání příslušného autora. Podle některých jméno Lao-c’ reprezentuje řadu myslitelů, a osobnost, jež poslední upravovala text (pravděpodobně v první polovině 3. století př. n. l.), vtiskla konečný ráz verzi textu, jenž se dochoval do naší doby.

Samozřejmě že všechny tyto otázky se mi znovu vracely v průběhu práce, tím spíše, že čím důkladněji jsem text poznávala, tím silněji jsem pociťovala celou jeho ojedinělost a odlišnost. Začala mne postupně dokonce napadat myšlenka, nakolik je tento text skutečně autochtonně čínský. Později jsem zjistila, že podobné “nápady” měli i jiní badatelé (zmiňuje se o tom například St. Julien ve své předmluvě), ovšem prověřit tuto myšlenku, “vystopovat” původ autora a díla, je dnes pro vágnost dochovaných údajů nemožné. Kromě toho se kolem postavy Lao-c’ovy nakupilo časem takové množství legend, s detailně vypracovanými údaji o jeho zrození, podivných událostech v dětství i v dalším životě, včetně jeho odchodu na západ, kdy “usednuv na černého buvola zmizel beze stopy v poušti”, že jakékoli reálné údaje se rozpadají pod vrstvami těchto nánosů, takže je třeba i tuto domněnku odložit do oblasti “nepodložených dohadů”.

Je zajímavé, že snad právě “záhadnost”, obklopující autora a dílo, provokovala nejen západní, ale i čínské badatele, aby se zabývali tímto traktátem více než jinými spisy. Počet čínských komentářů, vzniklých od 3. století před n. l. dodnes, přesahuje více jak dvě stě titulů. Mezi autory jsou zastoupeni nejen taoisté, ale i konfuciánci a buddhisté. Neboť tato nauka, jejímž základním principem je naprostá volnost a tolerance, ono “nezasahování” dává každému možnost vlastního proniknutí, dostatek prostoru, aby v ní nacházel, co hledá a k čemu tíhne, otevírá se celé řadě pohledů, částečných i komplexních. Proto nacházíme tolik různých pojetí, tolik často i zcela protichůdných interpretací a v důsledku toho i překladů. Ani můj překlad, přes všechnu snahu o proniknutí k “jádru” věci, si nemůže činit nárok na “absolutní správnost”, ale pouze na jednu z možných interpretací.

První evropské překlady, pořízené zpočátku do latiny, povětšině badateli z řad misionářů, nesou silné stopy snahy ukázat, že ani Číňané nebyli odsouzeni k “pohanství”, že i jim bylo dáno “osvícení” zjevením “věčných pravd” křesťanské věrouky. Nacházejí proto řadu míst, jež tento názor “potvrzují” (poukazuje se například na podobnost mezi některými výroky Tao te ťingu a výroky Starého a Nového zákona), někteří (A. Rémusat) obhajují dokonce názor, že jsou v něm náznaky pojetí “božské trojice” (blíže viz komentář ke kap. 14 a 42).

Zastánci idealistických koncepcí minulého století nacházejí doklady opět pro své koncepce, v poslední době vznikly pokusy vidět ve spise jeden z prvních dokladů materialistického pojetí světa (viz například český překlad Jan Chin-šuna a jeho úvod), nemluvě o těch, kdo pokládají taoismus za “mystický kvietism”, “únikovou teorii” a podobně. To vše jsou z hlediska metodologického hrubé anachronismy, neboť taoismus nelze sevřít do žádného přesně vymodelovaného a definitivně hotového “kadlubu”, právě pro jeho charakter — všemu zabsolutizovanému a absolutizujícímu se příčící. Tím se zcela liší od našeho způsobu myšlení, avšak i od ostatních čínských nauk.

Berta Krebsová, březen 1970

Zdroj: DharmaGaia.cz: Tao te ťing (volně dostupný text)